(Texty zatím neprošly korekturou, jak se tak stane, soubory budou aktualizovány. Za všechny překlepy a nepřesnosti se předem omlouvám. Před korekturou jsou prezentace zveřejněny proto, aby je mohli využít už i studenti letošního maturitního ročníku při svojí přípravě na zkoušku ze ZSV.)
16. René Descartes - francouzský filosof, matematik a fyzik. Základním Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení.
17. Baruch Spinoza - nizozemský židovský filozof, který mj. kriticky rozvinul Descartovu nauku o substancích. Mezi současníky byl jeden z nejdůslednějších racionalistů a jeden z prvních kritických čtenářů Bible. V současnosti má význam hlavně jeho politická filosofie, ale také překonání kartézského dualismu těla a ducha.
18. Wilhelm Leibniz - německý filosof, vědec a matematik píšící převážně v latině a francouzštině. Zaujímá důležité místo v dějinách filozofie a dějinách matematiky. Nezávisle na Isaacu Newtonovi objevil integrální kalkulus a jeho způsob zápisu se používá dodnes. Spolu s René Descartem a Baruchem Spinozou byl jedním ze tří největších racionalistů 17. století a předchůdců moderní logiky a analytické filosofie. Jeho filosofie se však zároveň odkazovala na scholastickou tradici, ve které logika hrála důležitou roli.
19. John Locke - anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí. Hluboce ovlivnil britské osvícenství a pozdější liberální myšlení.
20. David Hume - považován za jednoho z největších anglicky píšících filosofů 18. století, domyšlením některých důsledků teorie poznání známé jako empirismus poukázal na jeho nedostatky, což prý vytrhlo Immanuela Kanta z jeho dogmatického spánku. Hume je známý svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech (na základě v podstatě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu či souvýskytu určitých stabilně se vyskytujících vjemů). Další oblastí kritiky je u Huma pojetí poznání jako indukce (viz opět impulz pro Kantův „koperníkovský“ obrat). V kontextu ateismu má Hume, deklarující se jako tvrdošíjný ateista, zejména význam svým principem přístupu k tzv. zázrakům (tj. svědectvím o porušení přírodních zákonů), tzv. Humeovou břitvou, tzn. právě tím, že se „zázrak“ definuje jako porušení přírodního zákona, jehož fungování je ale v souladu se vší lidskou zkušeností, je zázrak něčím nemožným (tj. právě tím jak je definován). Hume odmítá i deismus, podle něj nelze na nějakého Boha-Tvůrce usuzovat ze světa, tj. z „výtvoru“.
Žádné komentáře:
Okomentovat